Většina zaměstnanců má poměrně jasnou představu o tom, co znamená odejít ze zaměstnání. Člověk odevzdá klíče, rozloučí se s kolegy, odnese si hrnek s nápisem Nejlepší táta na světě a následující pondělí už do práce nepřijde. Pokud má štěstí, dostane nějaké odstupné, které mu pomůže přežít dobu, než si najde další zaměstnání. Pokud štěstí nemá, dostane pokojovou rostlinu a přání všeho nejlepšího.
Ve Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ovšem přišli na mnohem elegantnější způsob, jak se s člověkem rozloučit, aniž by se s ním museli skutečně rozloučit.
Bývalý manažer Otakar Smolík dostal při reorganizaci osm milionů korun jako odchodné za zrušení své dosavadní funkce. Následně ovšem v pojišťovně pokračoval jako výkonný ředitel. Změnila se funkce, změnil se podpis na dokumentech, ale zaměstnavatel zůstal stejný.
To je kariérní postup, který by si zasloužil vlastní kapitolu v učebnicích personalistiky.
Běžný zaměstnanec musí při snaze o zvýšení platu předvést výsledky, převzít nové povinnosti nebo alespoň přesvědčit nadřízeného, že bez něj firma nepřežije. Tady se ukazuje, že existuje mnohem účinnější metoda. Nejdříve zrušíte vlastní pracovní místo, necháte si za jeho zrušení zaplatit a potom přijmete jinou funkci o několik dveří dál.
Člověk se vlastně nemusí ani stěhovat. Stačí vyměnit vizitky.
Celá záležitost získává další rozměr ve chvíli, kdy zjistíme, že osm milionů nebylo zdaleka všechno. Podle zjištění Radiožurnálu vyplatila pojišťovna Smolíkovi za poslední tři roky více než 35 milionů korun na mimořádných odměnách, bonusech a dalších platbách nad rámec běžné mzdy.
Třicet pět milionů.
To už není odměna za dobře odvedenou práci. To je částka, při které by se běžný zaměstnanec začal zajímat, jestli mu zaměstnavatel omylem neposlal celou budovu.
A aby byl obrázek úplný, bavíme se o zdravotní pojišťovně, která dlouhodobě hospodaří se ztrátou. Instituci, jejímž hlavním úkolem je spravovat peníze určené na zdravotní péči, se tedy sice nedaří dosahovat vyrovnaného hospodaření, ale její systém manažerského odměňování dokázal fungovat s obdivuhodnou štědrostí.
Možná jsme jen celou dobu špatně chápali význam zdravotního pojištění. Mysleli jsme si, že má především chránit zdraví pojištěnců. Ukazuje se však, že mimořádně důležitou součástí systému může být také finanční zdraví managementu.
A to je potřeba chránit důsledně.
Osmimilionové odchodné je navíc fascinující z psychologického hlediska. Když obyčejný člověk přijde o práci, prožívá stres. Neví, z čeho zaplatí hypotéku, jak dlouho bude hledat nové místo a jestli bude muset výrazně změnit svůj životní standard. Proto existuje odstupné, které mu má pomoci toto obtížné období překlenout.
Ve zmíněném případě bylo přechodné období zjevně mimořádně náročné. Manažer musel překonat ztrátu dosavadního názvu funkce, přizpůsobit se novému pracovnímu zařazení a pravděpodobně také vysvětlit kolegům, proč se s ním mají znovu zdravit, přestože se s ním vlastně nikdy nepřestali zdravit.
Za osm milionů korun se podobné trauma jistě překonává snáz.
České firmy by se tímto modelem mohly inspirovat. Představme si například zaměstnance supermarketu, kterému vedení oznámí, že ruší pozici pokladního. Zaměstnanec obdrží osm milionů a následně nastoupí jako specialista zákaznického odbavení, přičemž bude nadále sedět u stejné pokladny. Nebo řidiče autobusu, kterému zaměstnavatel zruší pracovní místo řidiče a jmenuje ho vedoucím operátorem přepravy cestujících. Autobus zůstane stejný, linka také, jen na účet přibude několik milionů.
V českých pracovních podmínkách by takový systém pravděpodobně způsobil největší vlnu dobrovolných reorganizací v historii republiky.
Jenže je tu drobný problém. Peníze zdravotních pojišťoven nejsou soukromým pokladem jejich vedení. Jde o prostředky systému veřejného zdravotního pojištění, do kterého přispívají zaměstnanci, zaměstnavatelé i stát. A zatímco běžný pojištěnec někdy řeší, zda mu pojišťovna přispěje na určitou pomůcku, vyšetření nebo preventivní program, na druhé straně systému se diskutuje o částkách, za které by bylo možné koupit velmi slušnou ordinaci.
Právníci upozorňují, že oprávněnost podobného odchodného závisí mimo jiné na přesném smluvním ujednání a povaze pracovněprávního vztahu. Nelze tedy automaticky tvrdit, že vyplacením osmi milionů došlo k porušení zákona. Nové vedení pojišťovny i ministerstvo zdravotnictví nicméně podaly trestní oznámení v souvislosti s hospodařením předchozího vedení a věcí se zabývají příslušné orgány.
Je důležité nechat je pracovat. Samotná výše odměny ani neobvyklé pracovní zařazení totiž ještě nejsou důkazem trestného činu.
Na druhou stranu člověk nemusí být právník, aby ho zajímalo, jak přesně funguje odchodné, po kterém nikdo neodejde.
Nové vedení pojišťovny už oznámilo změny v systému manažerského odměňování a konec dosavadní praxe sjednávání podobných konkurenčních doložek. To je jistě dobrá zpráva pro budoucí hospodaření instituce, i když pro případné zájemce o osmimilionové loučení může představovat nepříjemnou komplikaci.
Český zaměstnanec se tak musí smířit s tím, že mimořádná příležitost pravděpodobně skončila dřív, než se o ní vůbec dozvěděl.
Celý příběh má ovšem jednu krásnou lidskou rovinu. Zatímco většina z nás odchází ze zaměstnání proto, aby už tam nemusela chodit, tady se podařilo vytvořit systém, v němž člověk dostane zaplaceno za odchod a přitom může dál chodit do práce.
To je vlastně dokonalý kompromis.
Zaměstnavatel nemusí hledat náhradu, zaměstnanec nemusí hledat nové místo a oba se vyhnou nepříjemnému loučení. Jediný, kdo by se mohl cítit trochu opomenutý, je veřejný rozpočet zdravotního pojištění.
Ale ten si na podobné věci už nejspíš zvykl.
Až tedy příště půjdete za šéfem požádat o zvýšení platu, možná stojí za to změnit strategii. Neříkejte, že chcete přidat. Řekněte, že byste rádi odešli.
A hned dodejte, že nikam.
