Česká republika má za sebou další významný ekonomický objev. Po desetiletích hledání způsobů, jak snížit státní výdaje, se konečně podařilo přijít na revoluční metodu. Šetřit se dá i tím, že člověk utratí dvě stě tisíc korun za letenku. Stačí, když si koupí správnou třídu a dostatečně přesvědčivě vysvětlí, že všechno ostatní by bylo ještě dražší.
Průkopníkem této nové ekonomické disciplíny se stal ministr zahraničí Petr Macinka, který se v září vydal na Valné shromáždění OSN do New Yorku. Zatímco prezident Petr Pavel cestoval vládním speciálem, ministr zvolil komerční leteckou linku. Podle ministerstva zahraničí šlo o ekonomicky výhodnější řešení, protože se oba státníci vraceli v odlišných termínech.
A tak se šetřilo.
Macinkova zpáteční letenka stála přesně 197 447 korun. Pět jeho kolegů, kteří rovněž cestovali do New Yorku, zaplatilo za letenky dohromady 164 481 korun. Ministr tedy stál státní pokladnu více než všech pět jeho spolupracovníků dohromady.
Rozdíl spočíval v drobném detailu. Zatímco zaměstnanci ministerstva cestovali ekonomickou třídou, jejich šéf využil business class.
A tady se konečně dostáváme k podstatě moderního státního hospodaření.
Obyčejný člověk totiž šetření zásadně nerozumí. Když chce ušetřit na cestě do práce, jede autobusem. Když chce ušetřit na dovolené, hledá levnější letenku. Když chce ušetřit na jídle, koupí si místo hovězího kuřecí. A když už opravdu nemá peníze, zůstane doma.
To je ovšem zastaralý přístup, který nemá s moderní ekonomikou nic společného.
Skutečný profesionál šetří tak, že si pořídí pohodlné křeslo, dostatek prostoru na nohy, kvalitnější občerstvení a možnost natáhnout se během letu přes Atlantik. Protože šetřit je potřeba s rozvahou. A rozvaha se nejlépe provádí vleže.
Ministerstvo samozřejmě mělo pro samostatnou cestu vysvětlení. Prezident pokračoval jinam a ministr se vracel dříve. Jednosměrná letenka by podle resortu mohla vyjít dráž než zpáteční.
To je jistě legitimní argument. Jen zatím nikdo uspokojivě nevysvětlil, proč se ekonomická výhodnost musela odehrávat právě v obchodní třídě.
Možná je to otázka diplomacie. Člověk přece nemůže přiletět na jednání Organizace spojených národů pomačkaný, nevyspalý a s koleny otlačenými od sedadla před sebou. To by mohlo vážně poškodit mezinárodní prestiž České republiky. Zahraniční státníci by si mohli všimnout, že český ministr cestuje stejně jako běžný občan.
A to bychom samozřejmě nemohli dopustit.
Zvlášť zajímavé je, že ministr Macinka patří k politikům, kteří opakovaně upozorňují na nutnost šetřit státními prostředky. Což je nepochybně správná myšlenka. Stát nemůže donekonečna utrácet peníze, které nemá.
Někde se musí začít.
Třeba u pěti zaměstnanců ministerstva, kteří poletí ekonomickou třídou.
Představme si, že by se podobný systém rozšířil do celé státní správy. Ministerstvo školství by mohlo začít šetřit nákupem luxusních kancelářských křesel pro své vedení. Ministerstvo zdravotnictví by pořídilo vedení soukromé pokoje v pětihvězdičkových hotelech, protože nemocniční lůžka jsou drahá. A ministerstvo financí by mohlo uspořádat konferenci o rozpočtové odpovědnosti na Maledivách. Samozřejmě za předpokladu, že by se podařilo prokázat, že konference v Praze by vyšla ještě dráž.
Česká republika by se tak mohla stát první zemí na světě, která dosáhne rozpočtových úspor prostřednictvím systematického zvyšování komfortu svých představitelů.
Abychom ovšem ministrovi nekřivdili, je třeba připomenout, že samotná cena letenky ještě nedokazuje nehospodárnost celé cesty. Bez znalosti všech dostupných spojení, termínů a podmínek nelze přesně spočítat, která varianta by byla nejlevnější.
Jedno však víme naprosto jistě.
Pět lidí se dokázalo přepravit přes Atlantik a zpět za méně peněz než jeden ministr.
A všichni dorazili do stejného města.
Možná tedy není problém v tom, že by český stát neuměl šetřit. Možná jen dosud nepochopil, že úspory se nemusí odehrávat výhradně na sedadlech za závěsem oddělujícím ekonomickou třídu od té obchodní.
Petr Macinka každopádně ukázal, že cestování za státní peníze může být pohodlné, důstojné a podle ministerstva také ekonomicky výhodné.
Až tedy příště uslyšíme, že státní rozpočet potřebuje další škrty, můžeme být klidní.
Někdo už na nich usilovně pracuje.
Ve výšce jedenácti kilometrů, s nataženýma nohama a skleničkou na stolku.
Protože šetřit musí každý.
Ale někdo to musí vydržet v business class.
