Lidstvo má už od pradávna poněkud nezdravou posedlost rychlostí. Nejdřív jsme chodili pěšky, což nám po několika tisících letech začalo připadat zdlouhavé, a tak jsme si ochočili koně. Ani ten nám dlouho nestačil, takže jsme vynalezli vlak, automobil a nakonec letadlo. A protože ani obyčejné letadlo nebylo dost rychlé, začali jsme stavět stroje schopné překonat rychlost zvuku. Celé dějiny lidské dopravy jsou vlastně příběhem člověka, který někam neustále spěchá a zároveň pořád někde čeká.
O víkendu se tahle zvláštní lidská vlastnost předvedla v celé své kráse na Dnech NATO v Mošnově. Za dva dny tam dorazilo kolem 150 tisíc návštěvníků a jen v sobotu jich bylo přibližně 92 tisíc. To samozřejmě znamenalo, že se desetitisíce lidí rozhodly přijet přibližně ve stejnou dobu na přibližně stejné místo, aby se podívaly na techniku, jejímž hlavním smyslem je dostat se z jednoho místa na druhé velmi rychle.
Výsledkem byly kolony, ve kterých někteří návštěvníci strávili až dvě hodiny.
Je na tom něco poetického. Sedíte v autě, před vámi stojí několik set dalších aut a někde za horizontem se nachází letadlo schopné letět rychlostí přes dva tisíce kilometrů za hodinu. Vy jste za posledních dvacet minut urazili přibližně vzdálenost mezi kuchyní a obývákem.
Ale nevadí. Jedete se přece podívat na pokrok.
Člověk si během takového čekání může krásně uvědomit, jak neuvěřitelně daleko jsme se jako civilizace dostali. Dokážeme postavit stíhačku, která překoná rychlost zvuku. Umíme ji navést pomocí satelitů, sledovat radarem na stovky kilometrů a doplnit jí palivo ve vzduchu. Dokážeme spočítat její polohu s přesností, o které se našim předkům ani nesnilo. Ale když se devadesát tisíc lidí rozhodne přijet na letiště autem, vracíme se technologicky někam do období stěhování národů.
Jen místo volských povozů máme SUV.
Člověk samozřejmě může namítnout, že přesun takového množství návštěvníků je logisticky mimořádně složitý. A bude mít pravdu. Devadesát tisíc lidí nelze jednoduše teleportovat na letiště. Jenže právě ten kontrast je nádherný. Na obloze sledujete vrchol současného leteckého inženýrství a o pár kilometrů dál stojí kolona, jejíž základní princip se od dob prvních povozů příliš nezměnil. Když je na cestě příliš mnoho dopravních prostředků, prostě se nikam nejede.
Návštěvník tak po dvou hodinách konečně dorazí do Mošnova, vystoupí z auta a za chvíli mu nad hlavou proletí stíhačka. Trvá to několik sekund. Letadlo se objeví, udělá něco, co odporuje všemu, co člověk intuitivně očekává od několika tun kovu, a zase zmizí. Návštěvník zakloní hlavu, obdivně sleduje oblohu a na chvíli zapomene, že cestu, kterou by ten stroj zvládl za pár minut, absolvoval tempem důchodce s nákupní taškou.
A možná právě proto nás rychlá letadla tolik fascinují. Ukazují nám svět, ve kterém doprava skutečně funguje tak, jak jsme si ji vždycky představovali. Přidáte plyn a jedete. Nikdo před vámi nebrzdí, nikdo nehledá místo na parkování a před kruhovým objezdem nestojí dva kilometry aut. Je tam jen obloha a několik tisíc kilometrů prostoru.
Pak přehlídka skončí.
Člověk se ještě jednou podívá na stíhačky, koupí dítěti nějakou předraženou památku, najde svoje auto a vyrazí domů. Společně s několika desítkami tisíc dalších lidí, kteří dostali přesně stejný nápad.
A civilizace se během několika minut vrátí zpátky na zem.
Možná bychom proto Dny NATO neměli chápat jen jako přehlídku vojenské techniky. Jsou také krásnou demonstrací rozdílu mezi tím, čeho je lidstvo technologicky schopné, a tím, co dokáže v běžném životě skutečně použít.
Umíme létat rychleji než zvuk, navádět stroje pomocí družic a trefit cíl vzdálený stovky kilometrů.
Jen se pořád neumíme dostat z parkoviště.
A tak možná jednou přijde skutečný technologický průlom. Nebude to nový radar, stíhačka šesté generace ani autonomní bojový dron.
Bude to den, kdy devadesát tisíc lidí přijede na jednu akci a večer se všichni normálně dostanou domů.
Až se to podaří, teprve potom budeme moci říct, že lidstvo skutečně ovládlo dopravu.
