Český stát objevil další velmi zajímavý způsob, jak ušetřit peníze. Přestane lidem tolik zlevňovat jízdné.
Na první pohled to může působit trochu zvláštně, ale když se nad tím člověk zamyslí, dává to vlastně dokonalý smysl. Pokud chcete, aby lidé cestovali levněji, dáte jim slevu. Pokud zjistíte, že vás poskytování té slevy stojí příliš mnoho peněz, slevu trochu zmenšíte. A pokud se někdo zeptá, proč už není cestování tak levné jako předtím, vysvětlíte mu, že je potřeba šetřit.
Je to vlastně taková státní verze věrnostního programu.
Původně se přitom počítalo s tím, že studenti a senioři budou mít na jízdném celostátní slevu 75 procent. Jenže státní rozpočet má v současné době tolik práce sám se sebou, že na některé své původní nápady už jednoduše nezbývají peníze. Zvýšení slevy se proto odkládá a v některých krajích se navíc začínají omezovat i vlastní krajské slevy.
Což je trochu škoda, protože veřejná doprava byla dlouhou dobu prezentována jako něco, co bychom měli všichni využívat. Méně aut, méně kolon, méně emisí, méně problémů s parkováním. Člověk tedy pochopil, že když nechá auto doma a nastoupí do autobusu nebo vlaku, dělá něco pro společnost.
A stát mu za to poděkoval slevou.
Teď mu za to poděkuje trochu menší slevou.
Je to podobné, jako kdyby vám restaurace nabízela padesátiprocentní slevu, protože chce, abyste chodili častěji. Vy si zvyknete, začnete chodit pravidelně a jednoho dne vám číšník oznámí, že sleva byla zrušena, protože restaurace potřebuje šetřit. Když se zeptáte proč, dozvíte se, že právě vaše návštěvy byly příliš drahé.
V případě jízdného je navíc všechno ještě o něco zajímavější tím, že si do systému přidaly vlastní pravidla také kraje. Některé cestujícím poskytovaly další zvýhodnění, jiné nikoliv. Takže zatímco ještě nedávno stačilo vědět, kam jedete a kolik vám je, dnes už je dobré vědět také, přes kolik krajů pojedete a jakou náladu měl příslušný krajský úředník při sestavování rozpočtu.
Český cestující se tak pomalu dostává do situace, kdy před cestou nebude potřebovat jen jízdní řád, ale také kalkulačku.
„Kolik stojí vlak do Brna?“
„Záleží.“
„Na čem?“
„Na tom, kdo jste, odkud jedete, přes jaký kraj pojedete, jaké slevy právě platí a jestli se mezitím někde nepodařilo ušetřit.“
Možná by se proto měl zavést nový dynamický systém jízdného. Něco jako u letenek, jen s českou přidanou hodnotou. Cena by se měnila podle aktuálního stavu veřejných financí. Ráno by student zaplatil 120 korun, v poledne 180 a večer by se dozvěděl, že vláda právě schválila úsporné opatření a jeho jízdenka stojí 240.
Pokud by se naopak podařilo najít nějaké peníze, sleva by se okamžitě zvýšila.
Cestující by tak mohl při nástupu do vlaku sledovat na displeji nejen čas odjezdu, ale také aktuální stav státního rozpočtu.
Alespoň by bylo jasné, proč se cena změnila.
Celá věc má samozřejmě jednu velmi příjemnou vlastnost. Stát tím může zároveň tvrdit, že podporuje veřejnou dopravu, a zároveň že šetří.
A to je v české politice téměř ideální kombinace.
Veřejná doprava je podporována tím, že se jí poskytuje méně peněz. Cestování je dostupné tím, že je o něco dražší. A občan je motivován jezdit vlakem tím, že se mu vysvětlí, že auto by ho vyšlo ještě dráž.
Nakonec tedy nezbývá než poděkovat.
Stát nám ukázal, že i sleva může být předmětem úspor.
Až příště nastoupíme do autobusu, možná už nebude nejdůležitější, kam jedeme. Důležitější bude, jestli máme ještě nárok na tu slevu, kterou jsme měli mít podle původního plánu.
Protože v České republice není nic jistějšího než jízdní řád.
Tedy pokud zrovna nečekáte na autobus.
A pokud zrovna nečekáte na slevu.
