Když se dnes řekne papoušek, většina lidí si představí barevného ptáka, který sedí na bidýlku, řve na návštěvy, opakuje sprostá slova po dědečkovi a občas se proletí po obýváku. Kakapo je něco úplně jiného. Kakapo se na létání vykašlal už dávno. A podle všeho se stejně tak vykašlal na nějaké nesmyslné diety.
Tenhle novozélandský papoušek je totiž největším a zároveň nejtěžším papouškem na světě. Je noční, nelétá a může vážit kolem tří kilogramů. Což je u ptáka poměrně odvážné rozhodnutí. Když se totiž podíváte na běžného papouška, který poskakuje po větvi, člověk má pocit, že evoluce tak nějak předpokládala, že pták bude létat. Kakapo se ale zřejmě jednoho dne podíval na oblohu, zamyslel se a řekl si, že tam vlastně vůbec nemusí.
A letos navíc přišla zpráva, která by se dala označit za biologický ekvivalent rodinného oběda, po kterém někdo řekne: „Tak ještě jeden knedlík.“ Populace kakapů překročila hranici 300 jedinců. Po letošní rekordní rozmnožovací sezóně přibylo dokonce 90 mláďat a celkový počet se dostal na 325 ptáků. Ještě v roce 1995 přitom zbývalo pouhých 51 kakapů.
A to už je docela slušný návrat. Především proto, že kakapo není úplně typ zvířete, který by se rozhodl přežít za každou cenu. Neumí létat, chodí po zemi, je aktivní hlavně v noci a před příchodem člověka na Nový Zéland neměl příliš přirozených predátorů. Pak se tam ovšem objevili různí predátoři a najednou se ukázalo, že být velký, chlupatý a nelétající papoušek není zrovna ideální životní strategie.
Dnes proto žijí kakapové pod pečlivým dohledem ochranářů na ostrovech bez zavlečených predátorů. Každý nový přírůstek je v podstatě malý biologický svátek.
A musím přiznat, že mě na kakapovi osobně něco velmi oslovuje.
Taky jsem tlustý.
Samozřejmě nemám v úmyslu tvrdit, že jsem největší nelétající papoušek na světě. To by bylo jednak biologicky nepřesné a jednak by to mohlo vést k nepříjemným otázkám na letišti. Ale určitá podobnost tam je. Kakapo se také rozhodl, že nebude zbytečně plýtvat energií na létání, a raději si bude v klidu žít po svém.
Rozdíl je pouze v tom, že kakapo má na svou postavu velmi dobrý důvod. Potřebuje si vytvořit zásoby a přežít v náročném prostředí. Já mám poněkud méně vznešený důvod. Knedlíky.
Každopádně je sympatické vidět, že příroda nemusí být vždycky o rychlosti, štíhlosti a dokonalých proporcích. Někdy může být úspěšnou evoluční strategií také prostě být pořádný kus papouška, který v noci vyjde ven, projde se po ostrově a rozhodne se, že dnes už se nikam létat nebude.
A jestli se jejich počet bude dál zvyšovat, možná jednou přijde den, kdy bude kakapů tolik, že už nebudou označováni za kriticky ohrožený druh, ale prostě za „ty tlusté papoušky, co se zase někde motají“.
Upřímně řečeno, držím jim palce.
Konečně někdo, kdo ukazuje, že i bez létání se dá někam dojít.
