Peníze mají jednu zajímavou vlastnost. Když cestují dostatečně dlouho a projdou dostatečným množstvím úřadů, formulářů a tiskových zpráv, mohou postupně změnit svůj původ. Zvlášť dobře je to vidět na evropských dotacích, které na začátku své cesty nesou jméno nějakého fondu či operačního programu, ale než doputují do české obce, dokážou se nenápadně proměnit v něco, co jsme si podle všeho pořídili úplně sami.
Celý proces začíná poměrně nevinně. Existuje evropský rozpočet, dotační program, žádost a dostatečné množství dokumentace na to, aby člověk po jejím přečtení přestal mít chuť cokoli stavět. Obec tím vším projde, peníze získá a nakonec vznikne nová školka, chodník, kulturní dům, cyklostezka nebo třeba hřiště, které bylo ještě před několika lety pouze barevným obdélníkem v projektové dokumentaci doprovázeným větou o zvýšení kvality života obyvatel.
Potom nastane slavnostní otevření. Před novou budovou se sejde vedení obce, několik místních obyvatel a fotograf z obecního zpravodaje, objeví se páska, někdo přinese nůžky, starosta pronese několik slov o tom, jak se po dlouhých letech konečně podařilo uskutečnit důležitý projekt, a všichni mají oprávněnou radost. Obec totiž skutečně něco vybudovala a lidé to skutečně budou používat. Jen se při té slavnostní chvíli může trochu ztratit informace o tom, odkud přišla významná část peněz.
Právě na tento zvláštní jev upozorňuje výzkum, o kterém mluvil pro iROZHLAS politolog Petr Kratochvíl. Češi podle něj obecně vědí, že Evropská unie prostřednictvím fondů financuje různé projekty a že evropské peníze končí také v jejich městech a vesnicích. Mnohem slabší už ale může být spojení mezi abstraktními „evropskými fondy“ a konkrétní školkou, kolem které člověk každé ráno chodí. Hodně totiž záleží na tom, jak o projektu mluví obec a její vedení.
Evropský původ peněz samozřejmě není tajný. U dotovaných projektů existují pravidla publicity a někde na budově, plotě nebo informační tabuli obvykle najdete evropskou vlajku a informaci o spolufinancování. Z administrativního hlediska je tedy všechno v pořádku. Občan se může zastavit, přečíst si několik řádků drobným písmem a zjistit, že na nové školce měl podíl například Evropský fond pro regionální rozvoj. Jenže očekávat, že lidé budou studovat informační tabulky, je přibližně stejně optimistické jako přikládat k mikrovlnné troubě návod a předpokládat, že ho někdo před prvním použitím skutečně přečte.
Mnohem silnější komunikační nástroj je fotografie člověka s velkými nůžkami. A právě někde mezi informační tabulkou a slavnostním přestřižením pásky začíná pozoruhodná proměna původu peněz. Nejprve máme evropskou dotaci, potom projekt realizovaný obcí, následně naši novou školku a nakonec úspěch současného vedení radnice. Peníze přitom nikam nezmizely a nikdo je nemusel ukrást. Jen během několika let nenápadně změnily občanství.
Je to trochu jako kdyby vám strýc poslal milion korun na rekonstrukci domu. Vy byste za jeho peníze udělali novou střechu, vyměnili okna, postavili koupelnu a nakonec pozvali sousedy na kolaudaci, kde byste celý večer vyprávěli, jak jste si krásně opravili dům. Strýc by přitom seděl někde v koutě místnosti a na hrudi měl malou cedulku s nápisem „Tento projekt byl spolufinancován strýcem“. Technicky byste nic nezatajili, protože cedulka tam přece je, jen by bylo trochu překvapivé, kdyby sousedé po večírku nabyli dojmu, že jste celou rekonstrukci zaplatili sami.
V případě České republiky navíc nemluvíme o drobných. Pro období 2021 až 2027 má Česko z evropských fondů k dispozici přes 21 miliard eur. Tyto peníze míří do dopravy, školství, životního prostředí, podnikání, veřejných služeb a mnoha dalších oblastí. V řadě českých měst a vesnic proto člověk nemusí chodit příliš daleko, aby narazil na něco, na čem se evropské peníze podílely. Přesto není vůbec nemožné jet po silnici opravené s evropskou podporou, zaparkovat před budovou rekonstruovanou s evropskou podporou, projít kolem hřiště postaveného s evropskou podporou a cestou vysvětlovat sousedovi, že z té Evropské unie vlastně nic nemáme.
To samozřejmě neznamená, že každá evropská dotace je skvělá, každý projekt potřebný a každé euro utracené rozumně. Dotační systém má vlastní administrativu, podmínky a také pozoruhodnou schopnost občas financovat něco, před čím člověk stojí a dlouho přemýšlí, proč to vlastně bylo nutné. Právě proto by ale mělo být co nejjasnější, odkud peníze přišly, kolik jich bylo a za co byly utraceny. Občan si potom může sám rozhodnout, jestli novou cyklostezku považuje za dobrou investici, nebo za dva kilometry asfaltu vedoucí z místa, kde nikdo nebydlí, do místa, kam nikdo nechce jet.
Jenže komunální politika funguje trochu jinak než účetnictví. Evropská unie může poslat peníze, ministerstvo je administrativně zpracovat a obec za ně realizovat projekt, ale nakonec je to starosta, kdo stojí před hotovou budovou. Evropská komise z Bruselu nepřijede každé úterý dopoledne přestřihnout pásku u nové autobusové zastávky v Horní Dolní. Starosta ano. A člověk má přirozenou tendenci spojovat zásluhu s tím, koho vidí na fotografii, nikoli s institucí vytištěnou malým písmem na tabulce vedle vchodu.
Možná bychom proto měli celý systém komunikace evropských dotací zjednodušit. Místo log operačních programů, čísel projektů a formulací o spolufinancování by mohla u každého projektu viset jedna velká cedule: „Tohle jste si zaplatili vy. Jen jste peníze poslali přes Brusel a ony se vám vrátily trochu složitější cestou.“ Bylo by to sice méně úřední, ale podstatu evropského rozpočtu by to vysvětlovalo docela přesně. Evropské peníze totiž nejsou tajemný poklad nalezený ve sklepě Evropské komise. Jsou to veřejné prostředky členských států, které se prostřednictvím společného rozpočtu přerozdělují mezi země a regiony.
A právě poslední část jejich cesty je možná nejzajímavější. Peníze vyrazí z evropského rozpočtu s logem Evropské unie, projdou několika institucemi, přežijí dotační žádost, kontrolu, výběrové řízení a stavební práce a nakonec se objeví v malé české obci. Tam se z nich stane školka, chodník nebo hřiště, u kterého se slavnostně přestřihne páska a pořídí fotografie do obecního zpravodaje.
V tu chvíli už jsou peníze bezpečně doma.
Jsou naše.
A pokud se blíží komunální volby, někdy mohou být dokonce starostovy.
