Třicet šest let se Česká republika snaží dohnat Německo. Bylo to jedno z velkých porevolučních přání. Jednou budeme mít německé silnice, německé platy, německou produktivitu práce a možná i německý pořádek. Každých pár let se potom objevil ekonom, který spočítal, za kolik desetiletí se nám to podaří, pokud porosteme o dvě desetiny procenta rychleji, Německo mezitím trochu zpomalí a do celé věci nám nevleze finanční krize, covid, válka, inflace nebo jiná drobnost, která ekonomické prognózy tradičně používá jako podpal.
Teď konečně přichází dobrá zpráva. Německo jsme téměř dohnali.
Stačilo jít do Lidlu.
Redakce Seznam Zpráv porovnala stejný nákupní koš v českém Frýdlantu, německé Žitavě a polské Bogatyni. Do vozíku dala 27 stejných položek, od pečiva přes maso a mléčné výrobky až po toaletní papír a tablety do myčky, takže nejde o filozofickou debatu nad cenou života, ale o velmi praktickou otázku, kolik člověku zmizí z účtu, když potřebuje naplnit ledničku a zároveň mít doma čím umýt nádobí.
Výsledek je pro české dohánění Západu povzbudivý. Český nákup za běžné ceny stál 1 244 korun, zatímco v Německu vyšel o 28 korun levněji. Po započtení slev už byly oba nákupy prakticky stejně drahé. Polsko zatím odolává evropské cenové integraci a stejný koš tam bez akcí vyšel ještě o 103 korun levněji než u nás. (Seznam Zprávy)
Je třeba ocenit, že jsme se k Německu přiblížili způsobem, který před třiceti lety předvídal málokdo. Tehdy se obecně očekávalo, že české mzdy postupně porostou směrem k německým a spolu s nimi se bude zvyšovat životní úroveň. Ukázalo se ale, že existuje také druhá možnost. Když se nám nechce čekat, až naše příjmy dorazí na Západ, můžeme část Západu přivést k nám prostřednictvím cenovek.
Výhodou této metody je především rychlost. Zvyšovat produktivitu ekonomiky je složité, vyžaduje investice, vzdělání, infrastrukturu a dlouhodobou strategii. Změnit cedulku u másla zvládne zaměstnanec supermarketu před otevřením.
Samotné srovnání je přitom zajímavější než jednoduché tvrzení, že v Německu je všechno levnější. Není. Některé položky vyšly lépe v Česku, jiné za hranicemi. Německá rýže byla například dražší, stejně jako kuřecí prsa, mouka, mléko nebo část pečiva. Jenže potom přijdou jablka, rajčata, Nutella nebo máslo a český zákazník začne znovu přemýšlet, zda hranice Evropské unie náhodou neodděluje dva různé klimatické pásy. Německé máslo ve srovnání stálo 29 korun, české 40. Německá jablka byla přibližně o třetinu levnější. (Seznam Zprávy)
Člověk by mohl namítnout, že jet kvůli jedenácti korunám na másle do Německa je ekonomicky poněkud sporný projekt. A měl by pravdu. Pokud nebydlíte přímo u hranic, benzín dokáže jakoukoli úsporu proměnit v drahý výlet za levnějším jogurtem. Nákupní turistika proto dnes není tak jednoznačná jako před několika lety a člověk musí vědět, pro co jede. Výlet z Prahy do Žitavy pro dvě kostky másla by měl návratnost někde mezi investicí do kryptoměny a koupí losu.
Jenže nejzajímavější není otázka, jestli se vyplatí jezdit přes hranice. Zajímavé je, jak rychle jsme si zvykli, že vůbec porovnáváme cenu základního nákupu se zemí, jejíž mzdy jsme po desetiletí používali jako argument, proč tam lidé mohou mít dražší život. Německo mělo být drahé, protože Němci vydělávají německé peníze. Česko mělo být levnější, protože Češi vydělávají české peníze. Tento jednoduchý systém měl alespoň tu výhodu, že mu rozuměl každý.
Dnes už je to pestřejší. Můžeme mít českou výplatu, německou cenu másla a polskou představu o tom, kolik by měl stát nákup. Evropská integrace tak dosáhla fáze, kdy člověk nepotřebuje pas, ale kalkulačku.
Abychom ale českým obchodům nekřivdili, letošní vývoj přinesl také dobrou zprávu. Stejný český nákupní koš stál před rokem 1 396 korun, zatímco letos 1 244 korun. Zlevnil tedy přibližně o jedenáct procent, což je ze všech tří sledovaných zemí největší pokles. Rozdíl proti Německu se díky tomu výrazně zmenšil a také Polsko už nemá tak obrovský náskok jako dříve. (Seznam Zprávy)
Mohli bychom tedy být optimisté. Možná právě sledujeme začátek nové éry, ve které přestanou Češi vozit z Německa kufry plné másla a z Polska polovinu supermarketu. Jednoho dne možná přijde okamžik, kdy obyvatel Liberce nastartuje auto jen proto, že chce někam jet, nikoli proto, že o čtyřicet kilometrů dál stojí prací prášek o sedmdesát korun méně.
Do té doby ale můžeme alespoň oslavit historický milník. Po desetiletích diskusí o tom, kdy konečně doženeme Německo, máme jednu oblast, kde už mezi námi skoro žádný rozdíl není.
Stačí naplnit nákupní vozík.
Na německý plat si ještě chvíli počkáme.
