Český stát má s digitalizací komplikovaný vztah. Dlouhá léta jsme mu vyčítali, že na internetu skoro nic neumí. Když jste od něj něco potřebovali, často bylo nejrychlejší vytisknout formulář, podepsat ho propiskou, vložit do obálky a doufat, že někde na druhém konci republiky existuje člověk, který ví, do kterého šanonu ho založit.
Jenže doba pokročila. Stát se digitalizuje.
A když už se český stát jednou digitalizuje, tak pořádně.
Ministerstvo spravedlnosti letos spustilo ověřovací provoz nové podoby veřejných rejstříků. Modernější vzhled, lepší vyhledávání, responzivní zobrazení, tmavý režim a další věci, které dávají občanovi pocit, že už skutečně žije v jednadvacátém století. Ministerstvo dokonce při spuštění uvedlo, že uvítá zpětnou vazbu uživatelů.
A zpětná vazba přišla.
„Vidíme tam rodná čísla.“
To je přesně ten druh uživatelské připomínky, který pravděpodobně vývojový tým nečekal.
Veřejně dostupná testovací verze totiž při vyhledávání lidí spojených s firmami a dalšími organizacemi posílala uživateli také údaje, které veřejné být neměly. Vedle rodných čísel šlo i o další státní identifikátor. A jako malý bonus se ukázalo, že bylo možné dostat se také k některým dokumentům, které zveřejněné být neměly.
Ministerstvo po upozornění celý testovací systém vypnulo a začalo zjišťovat, co se vlastně stalo.
Což je správně.
Jenže je zároveň těžké neobdivovat důslednost, s jakou český stát pojal slovo „veřejný“.
Celé roky nás učí, že osobní údaje jsou nesmírně citlivá věc. Když se chcete přihlásit do nějaké státní služby, musíte prokázat, že jste skutečně vy. Potřebujete bankovní identitu, datovou schránku, heslo, telefon nebo jiný způsob ověření. Kdyby to šlo, stát by se vás pravděpodobně ještě zeptal, jak se jmenovala vaše první třídní učitelka a co jste měli 17. března 1989 k obědu.
A pak otevřete veřejný rejstřík a stát vám skoro řekne:
„Tohle je Franta. Tady máte podrobnosti.“
Je to trochu jako přijít do banky, kde vás před vstupem ochranka prohledá, zkontroluje dva doklady totožnosti a nechá vás podepsat prohlášení o ochraně soukromí, načež vám pokladní přes rameno ukáže PIN člověka stojícího před vámi.
Nejkrásnější je přitom skutečnost, že šlo o ověřovací provoz.
A v tomto ohledu vlastně systém fungoval dokonale.
Smyslem testování je přece objevit chyby dříve, než se produkt spustí naplno. Uživatelé systém vyzkoušeli, chybu našli a ministerstvo ho vypnulo.
Test úspěšně dokončen.
Jen by asi bylo příjemnější, kdyby při testování nebyli testovacím materiálem skuteční lidé.
Podle otevřených dat je totiž u společností a dalších organizací zapsáno necelých dva miliony unikátních osob. Redakce iROZHLASu proto odhaduje, že chyba mohla potenciálně umožnit získání údajů o velmi velkém počtu lidí. Zda někdo data skutečně hromadně získával a jaký je přesný rozsah incidentu, ministerstvo nyní vyšetřuje.
Takže zatím není důvod tvrdit, že někde po internetu kolují dva miliony rodných čísel. To se teprve zjišťuje.
A právě tahle nejistota je možná na celé digitalizaci nejvíc česká.
Máme moderní systém. Má tmavý režim, prediktivní vyhledávání a funguje na mobilu. Jen ještě potřebujeme zjistit, komu všemu mezitím ukázal něco, co ukazovat neměl.
Ale neměli bychom být nevděční. Česká digitalizace urazila obrovský kus cesty.
Kdysi jste museli kvůli informaci na úřad, vystát frontu, najít správné dveře, zaklepat, počkat, až se ozve „dále“, a doufat, že jste si přinesli správný formulář.
Dnes můžete stejnou informaci získat z pohodlí domova.
A občas dokonce i informaci, o kterou jste vůbec nežádali.
Tomu se říká pokrok.
Ministerstvo teď chybu opraví, systém zkontroluje a jednoho dne nový rejstřík zase poběží. Doufejme, že tentokrát bude veřejný přesně tak, jak má.
Protože transparentní stát je určitě dobrá věc.
Jen by při pohledu skrz něj nemělo být vidět až do občanky.
