Česká republika má dlouhou tradici vědeckého bádání. Purkyně zkoumal lidské tělo, Mendel hrách a Ministerstvo zemědělství se v posledních letech rozhodlo prozkoumat, co se stane, když rozdáte na aplikovaný výzkum 3,3 miliardy korun a potom se příliš nezabýváte tím, jestli výsledky někdo skutečně používá.
Experiment trval devět let.
Výsledek je mimořádně zajímavý.
Nevíme.
Nejvyšší kontrolní úřad se podíval na program ZEMĚ, prostřednictvím kterého stát mezi lety 2017 a 2025 podpořil 266 výzkumných projektů. Měly pomáhat zemědělství, potravinářství, lesnictví nebo vodnímu hospodářství a především dostávat vědecké poznatky do skutečného života. Jenže podle kontrolorů stát sice poměrně dobře věděl, že vznikl odborný článek, metodika, prezentace nebo workshop, už ale podstatně méně věděl, jestli díky tomu někdo na poli opravdu něco dělá jinak.
Což je u aplikovaného výzkumu docela zajímavý detail.
Je to trochu jako zaplatit instalatérovi za novou koupelnu, převzít od něj třicetistránkovou studii o vodovodních bateriích a považovat zakázku za úspěšně dokončenou, aniž by se někdo podíval, jestli z kohoutku teče voda.
Papírově je všechno v pořádku.
Kohoutek byl odborně popsán.
Zvlášť krásně to ukazuje projekt nových odrůd pšenice. Původní předpoklad počítal s tím, že se nové odrůdy budou pěstovat až na dvaceti tisících hektarech. Jedna se nakonec dostala na dvacet hektarů a druhá se komerčně nepěstovala vůbec.
To není úplně trefa do černého.
To je spíš situace, kdy míříte na stodolu a trefíte květináč.
Ale právě proto je výzkum krásný. Nikdy předem nevíte, jak dopadne. Kdybychom věděli všechno předem, nemuseli bychom nic zkoumat. A pokud očekáváte dvacet tisíc hektarů a dostanete dvacet, pořád jste získali důležitý vědecký poznatek.
Například že dvacet je méně než dvacet tisíc.
Kontroloři narazili i na další zajímavosti. V jednom projektu se z peněz pořídilo vybavení do kuchyně necelý měsíc před jeho ukončením, navíc až poté, co byly výsledky publikované. V jiném případě stálo patnáct tisíc korun zpracování podkladů k využívání sociálních sítí při komunikaci lesnických témat. Materiál obsahoval mimo jiné vysvětlení toho, co znamená „follower“ nebo „hashtag“.
A tady už bych byl s kritikou opatrný.
Nikdy totiž nevíte, kdy český lesník stojící uprostřed smrkového porostu náhle zjistí, že nutně potřebuje vědět, co je hashtag.
Třeba právě to celé české lesnictví brzdilo.
Ministerstvo se proti hlavnímu závěru NKÚ brání. Tvrdí, že využití některých výsledků sleduje a že výzkum ze své podstaty obsahuje nejistotu. Což je samozřejmě pravda. Nikdo nemůže při zahájení výzkumného projektu slíbit, že jeho výsledek bude za pět let používat půl republiky. Kdyby vědecké výsledky šlo objednávat jako rohlíky, nebyl by to výzkum.
Jenže právě proto je celý příběh tak půvabný.
Máme program, jehož smyslem bylo dostat výsledky vědy do praxe, a po devíti letech se přeme o to, jak vlastně poznáme, že se výsledky vědy dostaly do praxe.
A nejlepší na tom je, že řešení už existuje.
Ministerstvo připravilo další program.
Jmenuje se ZEMĚ II.
Ten má běžet až do roku 2032 a ze státního rozpočtu na něj má jít přes osm miliard korun. Takže zatímco ještě zjišťujeme, co přesně přinesla první ZEMĚ za 3,3 miliardy, už jsme spustili pokračování s podstatně větším rozpočtem.
A to je vlastně ten nejkrásnější výsledek celého českého aplikovaného výzkumu.
Nemusíte přesně vědět, jestli fungovala jednička.
Důležité je, že už vzniká dvojka.
Hollywood to ostatně dělá stejně.
A třeba se jednou dočkáme i programu ZEMĚ III, ve kterém stát konečně vyčlení několik miliard na definitivní výzkum otázky, co se stalo s miliardami z programů ZEMĚ I a ZEMĚ II.
Výsledkem bude odborná studie.
Metodika.
Workshop.
A pokud zbude patnáct tisíc, možná i vysvětlení, co je hashtag.
