Člověk má zvláštní potřebu dělat jednoduché věci co nejsložitěji. Když chce zpívat, nestačí mu prostě otevřít pusu a vydat zvuk. Musí chodit do hudební školy, potom na konzervatoř, naučit se správně dýchat, pracovat s bránicí, pochopit rezonanci, artikulaci a několik italských slov, jejichž význam běžný člověk nezná, ale tuší, že by je měl vyslovovat s vážným výrazem.
Nakonec se postaví na jeviště operního domu, kolem něj sedí orchestr, před ním dirigent a proti němu několik stovek lidí, kteří zaplatili nemalé peníze za to, aby ho poslouchali.
Na Madagaskaru to vyřešili jednodušeji.
Lemur vyleze na strom a zařve.
Jenže teď se ukázalo, že ani to řvaní není úplně obyčejné. Vědci studovali indri, největší žijící lemury a zároveň jediný známý druh lemura, který skutečně zpívá. Jejich hlas se nese hustým pralesem na velké vzdálenosti a slouží mimo jiné k označování teritoria a udržování kontaktu mezi členy skupiny. A při analýze jejich zpěvu vědci zjistili, že indri používají podobný trik jako vyškolení operní pěvci.
Když zpívají vyšší tón, více otevřou ústa.
Zní to banálně, což je na tom právě krásné. Lidé kolem této techniky vybudovali celou vědu o hlasu. Lemur ji objevil někdy během evoluce a nikomu o tom neřekl.
Prostě zjistil, že když chce, aby ho bylo přes půl lesa lépe slyšet, musí pořádně otevřít tlamu.
A funguje to.
Vědci sledovali devatenáct divokých indriů a rozebrali třiaosmdesát videozáznamů jejich zpěvu téměř snímek po snímku. Porovnávali pohyb horního a dolního rtu s výškou tónu a zjistili, že čím výš lemur zpívá, tím více ústa otevírá. Jde o princip podobný takzvanému formantovému ladění, které používají také operní zpěváci, aby vysoké tóny lépe rezonovaly a nesly se prostorem. (Reuters)
Rozdíl je především v pracovních podmínkách.
Operní pěvec má akusticky navržený sál.
Indri má strom.
Operní pěvec má orchestr.
Indri má dalších pár indriů.
A zatímco operní pěvec se vysokým tónem snaží vyjádřit tragédii, lásku, smrt nebo něco jiného, co se v opeře obvykle řeší několik hodin, lemur se snaží sousedům sdělit přibližně: „Jsme tady, tohle je naše území a bylo by dobré, kdybyste zůstali tam, kde jste.“
Což je vlastně opera zbavená zbytečného děje.
Zajímavé je, že člověk a indri měli posledního společného předka někdy před 74 miliony let. Podobnou techniku zpěvu tedy s největší pravděpodobností nevynalezl nějaký pradávný společný dědeček, který po večerech učil potomstvo stupnice. Oba druhy k ní zřejmě došly nezávisle na sobě. (Reuters)
Evoluce tak měla stejný problém dvakrát a dvakrát ho vyřešila podobně.
Potřebujete být slyšet?
Otevřete víc pusu.
Člověk pak k tomuto objevu přidal noty, pěvecké školy, konkurzy, kostýmy, předplatné, lóže, šatnu, přestávku se sektem a člověka, který vám před začátkem vezme kabát a dá vám za něj plastové číslo.
Lemur nepřidal nic.
Sedí na větvi a zpívá.
A možná právě proto bychom neměli říkat, že indri zpívají jako operní pěvci. Chronologicky to totiž vůbec nemusí být fér.
Indri tu svou techniku používají bez konzervatoře, bez dirigenta a bez dotací na kulturu. Nikdo jim neopravuje Národní divadlo, nikdo jim nepřispívá na kostýmy a nepotřebují ani státní příspěvkovou organizaci.
Stačí jim prales.
Což ovšem přináší jeden problém. Indri patří mezi kriticky ohrožené druhy a jejich madagaskarský domov mizí kvůli ničení přirozeného prostředí. (Reuters)
A byla by docela škoda přijít o zvíře, které miliony let zdokonalovalo operní techniku jen proto, aby se nakonec ukázalo, že člověk sice dokáže postavit operní dům, ale neumí nechat stát les.
Takže až někdy uslyšíte sopranistku držet vysoký tón a budete obdivovat roky jejího výcviku, vzpomeňte si na Madagaskar.
Někde tam sedí na stromě chlupatý lemur.
Nemá noty, smoking ani absolutorium konzervatoře.
Jen pořádně otevře tlamu.
A celý prales ví, že představení začalo.
