Česká literatura se chystá na jednu z největších zahraničních výprav ve svých novodobých dějinách. Od 7. do 11. října bude Česká republika čestným hostem Frankfurtského knižního veletrhu, největší akce svého druhu na světě, a rozhodla se, že když už tam pojede, nebude to dělat napůl.
Celý projekt české účasti vyjde stát na 197,7 milionu korun. Dalších více než čtyřicet milionů se podařilo získat ze soukromých zdrojů, takže celkově se dostáváme někam k částce, které se v běžném českém literárním provozu říká „nepředstavitelné množství peněz“.
Téměř čtvrt miliardy korun.
To je suma, při jejímž vyslovení český spisovatel instinktivně zkontroluje, jestli náhodou nevyhrál Eurojackpot.
Je ale fér hned na začátku dodat jednu podstatnou věc. Nejde o cenu pěti dnů ve Frankfurtu. Státní částka pokrývá celý projekt od roku 2023 do konce roku 2027. Patří do něj přípravy, Rok české kultury v německy mluvících zemích, samotné čestné hostování i následná propagace české literatury v zahraničí. Kdyby tedy někdo tvrdil, že stát utratí čtvrt miliardy za pět dní knižního veletrhu, dělal by přibližně stejnou účetní operaci, jako kdyby cenu vašeho domu vydělil víkendem, který v něm strávila návštěva.
Přesto je to nádherné číslo.
Zvlášť ve světě literatury.
Český spisovatel totiž obvykle funguje v ekonomickém systému, kde se za úspěch považuje, když se prodá několik tisíc knih a autorovi po odečtení všeho zůstane částka, za kterou by si mohl koupit slušný notebook. Pokud je mimořádně úspěšný, možná i notebook s větším diskem.
A teď tento svět dostal projekt za téměř čtvrt miliardy.
Do Frankfurtu má vyrazit 75 českých autorek a autorů. Více než čtyřicet nakladatelství bude prezentovat české knihy a jednat o zahraničních právech. Připraveno je přes sto literárních a kulturních vystoupení a český pavilon zabere 2 433 metrů čtverečních.
To je mimochodem prostor, na kterém by se v Praze dal postavit menší developerský projekt se 147 mikrobyty.
Ve Stockholmu přibližně 1 280.
Česká literatura tedy dostane ve Frankfurtu víc životního prostoru než značná část mladých Evropanů.
A zaslouží si ho. Frankfurtský knižní veletrh není okresní výstava zahrádkářů v kulturním domě. Je to nejvýznamnější světová událost knižního průmyslu, kam přijíždějí nakladatelé, agenti, překladatelé a lidé rozhodující o tom, které knihy se budou vydávat v dalších zemích. Být čestným hostem znamená možnost dostat českou literaturu před publikum, ke kterému by se jinak řada autorů nikdy nedostala.
Jenže právě tady vzniká nádherný český paradox.
Doma jsme vytvořili prostředí, ve kterém spisovatel může strávit tři roky psaním knihy, aby následně zjistil, že ekonomicky by bylo výhodnější strávit ty tři roky rozvážením pizzy. Potom ale vezmeme desítky těchto lidí, postavíme jim v Německu pavilon za desítky milionů a vysvětlíme světu, jak nesmírně důležitá je pro nás literatura.
Je to trochu jako celý rok krmit dítě rohlíky a jednou za čas mu pronajmout limuzínu, aby sousedi viděli, že se má dobře.
Samotný český pavilon má podle zveřejněných údajů stát 21,5 milionu korun. Na mzdy lidí pracujících na celém několikaletém projektu je vyčleněno 29 milionů. Do toho připočtěme program, překlady, propagaci, cesty, výstavy a všechno ostatní, co je potřeba k tomu, aby Česká republika na největším knižním veletrhu světa nevypadala, že cestou do Frankfurtu pouze zastavila v IKEA a koupila dva stoly a knihovnu Billy.
Tentokrát se zkrátka prezentujeme ve velkém.
Český program navíc nese motto „Česko: země na pobřeží“, inspirované Shakespearovou Zimní pohádkou, ve které slavný dramatik umístil Čechy k moři. Je to vlastně geniální volba. Když už máme světu představit českou kulturu, začneme připomenutím jedné z nejslavnějších geografických chyb v dějinách literatury.
Česko nemá moře.
Má ale pavilon za 21,5 milionu.
A na pět dní je to skoro totéž.
Výběr autorů má přitom jasnou logiku. Základním kritériem bylo, aby měli v letech 2024 až 2026 nově vydaný německý překlad u německého, rakouského nebo švýcarského nakladatelství. Nejde tedy jednoduše o žebříček nejprodávanějších českých spisovatelů, ale o lidi, u kterých existuje reálná šance využít Frankfurt k další zahraniční kariéře. Seznam vybírala třiadvacetičlenná dramaturgická rada, což je samo o sobě krásně literární způsob rozhodování. Spisovatel napíše knihu sám, ale k rozhodnutí, zda pojede do Německa, potřebujeme třiadvacet lidí.
Výsledek však může být pro českou literaturu skutečně důležitý. V souvislosti s hostováním vzniklo přes sto nových německých překladů českých knih a organizátoři chtějí využít pozornost veletrhu k tomu, aby se další tituly dostaly do zahraničních nakladatelství.
A právě tady se rozhodne, zda těch téměř čtvrt miliardy bylo hodně, nebo málo.
Pokud po celé akci zůstane několik fotografií politiků před českým pavilonem, pár látkových tašek s logem a sedmdesát pět autorů s německou visačkou na krku, bude to poměrně drahý literární výlet.
Pokud ale díky němu vzniknou další překlady, prodají se zahraniční práva a několik českých autorů začne být skutečně čteno mimo Česko, může to být jedna z mála státních investic, jejíž výsledek nebude potřeba za deset let opravovat kvůli prasklinám v betonu.
Literatura má totiž jednu zvláštní vlastnost. Její hodnota se počítá velmi špatně.
U dálnice můžeme spočítat kilometry, u nemocnice počet lůžek a u mostu alespoň zjistit, jestli dosáhl na druhý břeh. U knihy nevíme, jestli překlad jednoho románu za deset let nepřivede k české kultuře tisíce lidí. Stejně jako nevíme, jestli většina návštěvníků kolem českého pavilonu pouze projde cestou ke kávě.
Proto bych těch téměř čtvrt miliardy automaticky nenazýval vyhozenými penězi.
Jen je to částka, která v kontextu české literatury působí trochu jako příjezd ropného šejka na schůzi obecní knihovny.
Od středy tedy vyrážíme do Frankfurtu ukázat světu, že Česko není jen země piva, hokeje a turistů hledajících moře, které nám slíbil Shakespeare.
Máme také knihy.
Máme autory.
Máme překlady.
A máme na to skoro čtvrt miliardy.
Tak snad si nás Němci aspoň přečtou.
