Čeští řidiči dlouhá léta používají pro kvalitu tuzemských silnic různá označení, z nichž většina není vhodná k publikování před dvaadvacátou hodinou. Jedno z těch mírnějších říká, že některé naše silnice stojí za odpad. Brno se nyní rozhodlo vzít tuto připomínku veřejnosti vážně a proměnit ji v technologickou specifikaci.
Městská společnost SAKO Brno totiž testuje asfaltovou směs, ve které může být část přírodního kameniva nahrazena materiálem vznikajícím při spalování komunálního odpadu. Přesněji řečeno jde o upravenou škváru, která zůstane po energetickém využití odpadu. SAKO jí ročně vyprodukuje kolem šedesáti tisíc tun a místo toho, aby skončila bez dalšího využití, by se její část mohla vrátit do oběhu právě jako stavební materiál.
Na první pohled to zní jako informace, kterou by českému motoristovi neměl nikdo sdělovat bez dalšího vysvětlení. Člověk, který právě potřetí během jednoho roku nechal přezout kolo zničené výmolem, nepotřebuje slyšet, že se silnice nově budou vyrábět z odpadu. Potřebuje především ujištění, že jde o technologický pokrok, nikoli o úsporné opatření spočívající v tom, že se obsah popelnic v pondělí vysype rovnou do díry před jeho domem.
Ve skutečnosti je celý nápad podstatně sofistikovanější. Škvára se upravuje, třídí a testuje tak, aby mohla nahradit část běžně používaného přírodního kameniva. V Brně už vznikla zkušební asfaltová plocha o rozloze 777 metrů čtverečních, po které budou opakovaně jezdit těžká nákladní auta, aby se zjistilo, jak se různé směsi chovají při dlouhodobém zatížení. Pokud testy dopadnou dobře, může technologie současně snížit množství odpadu a omezit spotřebu přírodních surovin.
Jinými slovy, je docela možné, že silnice z odpadu bude kvalitnější než silnice, které jsme dosud vyráběli bez něj.
Pro českého řidiče je to poněkud znepokojivá představa. Celá desetiletí jsme totiž předpokládali, že čím kvalitnější materiál do silnice vložíme, tím lepší silnice vznikne. Teď se může ukázat, že jsme pouze špatně vybírali vstupní surovinu a budoucnost české dopravní infrastruktury celou dobu ležela v kontejneru na směsný odpad.
Brno tím navíc otevírá úplně nový pohled na třídění. Dosud jsme byli vedeni k tomu, abychom plast dávali do žlutého kontejneru, papír do modrého a sklo do zeleného nebo bílého. Teď by mohl přibýt ještě jeden kontejner s obrázkem dálnice. Občan by do něj vhodil něco, co už nepotřebuje, a za několik měsíců by po tom jel do práce. Je to téměř dokonalá cirkulární ekonomika, zvlášť pokud by se mu během cesty podařilo poznat místo, kde skončil jeho starý vysavač.
Výhoda podobného systému je také psychologická. Lidé mají mnohem lepší pocit z placení poplatku za komunální odpad, když vědí, že se jim jeho část jednou vrátí. Nemusí to být nutně domů. Stačí, když se jim vrátí pod pneumatiky.
Pro města by navíc mohl vzniknout nový způsob komunikace oprav silnic. Namísto nudného oznámení, že v ulici proběhne rekonstrukce vozovky, by radnice mohla občanům oznámit, že jejich loňské Vánoce právě dostávají druhý život. Rozbitá plastová hračka, obal od bramborového salátu a krabice od televize společně prošly spalovnou a nyní symbolicky pomáhají vytvořit kruhový objezd.
Samozřejmě to nefunguje tak, že by se odpad přímo rozemlel a nasypal do asfaltu. Při spalování vznikne škvára, z níž se odstraní kovy a další nevhodné složky, materiál se upraví a teprve potom může sloužit jako druhotná surovina. Právě testování má ukázat, jak velký podíl přírodního kameniva lze bezpečně nahradit, aniž by tím utrpěla životnost nebo vlastnosti výsledné vozovky.
To je podstatný detail, protože české silnice nepotřebují další experiment, který by jejich životnost zkrátil. Některé úseky už dnes dokážou projít kompletním životním cyklem od slavnostního přestřižení pásky po první výmol rychleji, než stačí radnice zveřejnit fotografie z otevření.
Pokud ale brněnský experiment uspěje, bude to vlastně krásný příklad technologie, která řeší dva problémy najednou. Město produkuje desítky tisíc tun materiálu, pro který musí hledat využití, a zároveň potřebuje obrovské množství surovin na stavby a opravy. Místo těžby nového kameniva tak může alespoň část toho, co už jednou prošlo městským systémem, dostat druhou šanci.
A možná tím vznikne i nový vztah českého řidiče k vozovce. Když dnes trefí výmol, zanadává na silničáře, radnici, stát a podle politického přesvědčení případně ještě na Evropskou unii. V budoucnu se bude moci podívat na rozbitý asfalt a říct si, že tam možná někde dole leží něco, co sám před dvěma lety vyhodil.
V takovém případě už nepůjde o špatnou silnici.
Bude to osobní.
Brno každopádně dělá něco, co dává z technického i ekologického hlediska smysl. Pokud z odpadu, který už neumíme jinak využít, dokážeme získat bezpečnou druhotnou surovinu a současně ušetřit část přírodního kameniva, není příliš důvodů se tomu smát.
Kromě jednoho.
Po desetiletích stížností českých motoristů jsme konečně začali vyrábět silnice z odpadu.
A je docela možné, že budou lepší.
