Klimatická změna představuje pro lidstvo jeden z největších problémů současnosti. Rostou průměrné teploty, mění se množství srážek, přibývají období sucha a extrémní počasí komplikuje zemědělství na mnoha místech světa.
Češi to dlouho sledovali s charakteristickým klidem.
Tají ledovce? To je daleko.
Stoupá hladina oceánů? My moře nemáme.
Čtyřicet stupňů ve stínu? Aspoň nemusíme v létě do Chorvatska.
Pak ale někdo řekl, že klimatická změna může ohrozit chmel.
A legrace skončila.
V Žatci proto šlechtitelé pracují na nových odrůdách chmele, které by měly lépe zvládat vysoké teploty a nedostatek vody. K dispozici mají stovky různých genotypů a hledají mezi nimi rostliny schopné přežít podmínky, na které tradiční český chmel nebyl zvyklý.
Česká republika tak konečně získala klimatický program, za kterým se může sjednotit prakticky celý národ.
Protože vysvětlovat lidem, že máme něco dělat kvůli průměrné globální teplotě za padesát let, je složité. Řekněte jim ale, že by jednou mohlo být málo chmele, a ještě odpoledne máte na Václavském náměstí demonstraci.
„Za co bojujete?“
„Za budoucnost našich dětí.“
„Kvůli klimatu?“
„Kvůli dvanáctce.“
Výzkum by se proto neměl zastavit jen u odolnosti vůči suchu. Pokud už vyvíjíme chmel budoucnosti, měli bychom být připraveni na všechny možnosti.
Ideální český chmel by měl vydržet čtyřicet pět stupňů, šest měsíců bez vody, přívalový déšť, kroupy, tornádo a minimálně jeden víkendový festival.
V pokročilé fázi výzkumu by mohl přežít také ekonomickou krizi, změnu vlády a případně menší jaderný konflikt.
Protože jestli jednou přijde konec civilizace, bylo by hezké, kdyby po nás něco zůstalo.
Paříž bude pod vodou. Sahara se posune k Berlínu. Londýn zaroste palmami a poslední lední medvěd bude pracovat jako maskot klimatizační společnosti.
Ale někde u Žatce bude stále růst chmel.
Vedle něj budou sedět dva poslední Češi.
Jeden se rozhlédne po vyprahlé krajině, po troskách měst a po obloze zbarvené kouřem.
„Tak jsme to asi trochu posrali.“
Druhý přikývne, otevře láhev a napije se.
„Jo.“
Chvíli budou mlčet.
„Ale není špatný.“
A možná právě v tom spočívá český přístup ke klimatické změně. Nemusíme zachránit všechno. Nemusíme zachránit ledovce, korálové útesy ani pobřežní města.
Hlavně zachovejme to, co budeme potřebovat, až budeme sedět na troskách civilizace a diskutovat o tom, kdo za to mohl.
Protože svět bez stabilního klimatu si ještě nějak dokážeme představit.
Ale svět bez piva?
Takovou budoucnost po nás nikdo nemůže chtít.
