Česká republika je země stavitelů. Stavíme dálnice, železnice, obchvaty, stadiony, digitální systémy a občas dokonce i něco, co se podaří dokončit ještě v době, kdy si někdo pamatuje položení základního kamene. Každý větší projekt přitom zpravidla začíná skromně. Má stát určitou částku, trvat určitý počet let a vyřešit konkrétní problém. Potom se několik let diskutuje, cena trochu povyroste, termín se posune a nakonec vznikne něco, co je větší, dražší a později hotové, než bylo původně v plánu.
Teď ale přichází projekt, který jde přesně opačným směrem. Na jeho začátku máme dvě stavby vysoké 355 metrů a po jeho úspěšném dokončení budeme mít nula metrů. Pokud všechno půjde podle plánu, bude výsledek nejen levnější na údržbu, ale dokonce nebude potřebovat vůbec žádnou údržbu. Nebude totiž existovat.
Řeč je o vysílači Liblice B nedaleko Českého Brodu, jehož dva obrovské stožáry jsou nejvyššími stavbami v České republice. Každý měří 355 metrů, takže jsou vyšší než Eiffelova věž i s anténou, a nad středočeskou krajinou stojí už půl století. Od roku 1976 vysílaly rozhlasový signál, byly orientačním bodem viditelným z velké dálky a zároveň důkazem, že i v české rovině lze postavit něco, na co se člověk musí dívat se zakloněnou hlavou. (Novinky)
Jenže technologie se změnila a stožáry od loňského jara nevysílají. České Radiokomunikace pro ně nenašly další smysluplné využití a udržovat dvě 355 metrů vysoké ocelové konstrukce jen proto, že jsou vysoké a hezky se na ně ukazuje z auta, není úplně levný koníček. Potřebná údržba by podle aktuálních informací vyšla přibližně na 170 milionů korun. V říjnu proto mají oba stožáry jít k zemi. (ČT24)
Česká republika tak získá poměrně neobvyklý infrastrukturní projekt. Zatímco u dálnice se slavnostně otevírá nový kilometr, tady budeme moci slavnostně oznámit, že jsme právě dokončili minus 710 metrů vysílače.
Byla by škoda nevyužít této příležitosti naplno. Mohli bychom uspořádat slavnostní zahájení demolice, pozvat politiky, připravit chlebíčky a přestřihnout pásku. Tedy ideálně ještě před odstřelem, protože po něm by bylo obtížnější najít vhodné místo, kam ji přivázat. Ministr by mohl pronést projev o tom, že projekt pokračuje podle harmonogramu, a veřejnost by poprvé v historii velkých staveb skutečně viděla, jak se během několika sekund podařilo výrazně překročit plánovanou rychlost realizace.
Má to ještě jednu obrovskou výhodu. Demolice je totiž jeden z mála stavebních projektů, u kterého se nemusíme obávat, že po dokončení zjistíme, že je objekt příliš malý, nemá dost parkovacích míst nebo do něj zatéká. Pokud po demolici nebude fungovat výtah, bude to přesně podle projektu.
Přesto má celý příběh i méně veselou stránku. Lidé z okolí se snaží stožáry dlouhodobě zachránit, protože po padesáti letech se z čistě technické stavby stala součást místní krajiny. Něco, co původně vzniklo jen proto, aby vysílalo signál, se za půl století proměnilo v orientační bod a kus místní identity. Když celý život vidíte z okna dvě obrovské jehly na horizontu, přestanete přemýšlet o tom, k čemu jsou. Prostě tam patří, podobně jako kostelní věž, kopec nebo soused, který každou sobotu v sedm ráno startuje sekačku.
Místní proto navrhovali různá další využití a o budoucnosti vysílače se diskutovalo už několik let. V minulosti se dokonce řešilo, zda by středovlnný vysílač nemohl sloužit jako záložní prostředek komunikace v krizových situacích. Nakonec ale převážila ekonomická realita: stavba, která už nemá své původní využití, potřebuje nákladnou údržbu a někdo ji musí zaplatit. (Novinky)
Právě to dělá celý příběh trochu zvláštním. Lidstvo má přirozenou tendenci obdivovat věci ve chvíli, kdy je staví, ale mnohem hůř se rozhoduje, co s nimi udělat, když zestárnou. Technická stavba může být první desetiletí infrastruktura, druhé desetiletí samozřejmost a páté desetiletí kulturní dědictví, přestože ji nikdo jako památku nikdy neplánoval. Stačí ji nechat dostatečně dlouho stát.
Možná je proto největší problém liblických stožárů právě jejich velikost. Kdyby šlo o starou telefonní budku, někdo by ji odvezl na zahradu a udělal z ní knihovničku. Kdyby šlo o lokomotivu, skončila by v muzeu. Jenže dvě 355 metrů vysoké konstrukce si na zahradu nevezmete, pokud tedy nemáte opravdu velmi tolerantní sousedy a poněkud benevolentní stavební úřad.
A tak v polovině října pravděpodobně přijde několik vteřin, během kterých zmizí něco, co se nad českou krajinou tyčilo padesát let. Oba stožáry mají být odstřeleny mezi 12. a 16. říjnem a následné rozřezávání a odklízení konstrukcí má pokračovat až do konce listopadu. (Metro.cz)
Česko tím samozřejmě nepřijde o schopnost stavět vysoké věci. Po Liblicích převezmou výškový rekord jiné vysílače a mezitím už máme projekty nových výškových budov, takže lidská potřeba soutěžit s gravitací rozhodně nekončí. Jen na jednom místě u Českého Brodu vznikne po padesáti letech něco, čeho máme v této zemi možná ještě větší nedostatek než vysokých staveb.
Prázdný prostor.
A tentokrát dokonce dokončený v termínu.
