Věda opět pokročila o malý krok kupředu a lidstvo o další důvod, proč se ráno podívat na zprávy a chvíli přemýšlet, jestli jsme si opravdu měli hrát se vším, co jsme objevili.
Vědcům se podařilo transplantovat laboratorně vypěstovanou lidskou mozkovou tkáň do mozků myší. Nešlo samozřejmě o celý lidský mozek. Nikdo nevzal účetního z Brna, nevyndal mu mozek a nevložil ho do hlodavce. Šlo o takzvané mozkové organoidy, malé struktury vypěstované z lidských buněk, které napodobují některé vlastnosti vyvíjející se mozkové tkáně.
Ty se v myším mozku uchytily, rostly a dokázaly se propojit s okolními nervovými okruhy.
A myši se podle vědců dál chovaly normálně.
Což je trochu zklamání.
Člověk totiž od podobného experimentu podvědomě očekává něco velkého. Minimálně myš, která si jednoho rána sedne do rohu klece, zadívá se na ostatní a začne přemýšlet, proč vlastně existuje.
Místo toho běhá dál po kleci.
Žere.
Spí.
A zřejmě vůbec netuší, že má v hlavě kus lidské mozkové tkáně.
Možná je ale právě tohle důkaz, že experiment funguje dokonale.
Protože pokud chceme zjistit, jestli se v myši skutečně začíná projevovat člověk, neměli bychom čekat, až začne řešit diferenciální rovnice.
Měli bychom sledovat úplně jiné příznaky.
Například jestli začne odkládat věci na zítřek.
Myš bez lidské mozkové tkáně dostane potravu a okamžitě ji sní. Myš s dostatečným množstvím člověka by se na ni nejprve podívala, řekla si, že by měla začít jíst zdravěji, a pak ji stejně sežrala.
Dalším důležitým okamžikem bude chvíle, kdy myš dostane běhací kolečko.
Normální myš do něj vleze a běhá.
Polidštěná myš si pořídí chytré hodinky, zaplatí roční předplatné fitness aplikace, třikrát se proběhne a od února bude kolečko používat k odkládání věcí.
Teprve tehdy bych začal být přesvědčený, že lidská tkáň opravdu převzala kontrolu.
Vědci mají samozřejmě k experimentům mnohem rozumnější důvody. Podobné výzkumy mohou pomoci pochopit vývoj lidského mozku a neurologická onemocnění. Myš je v tomto případě laboratorní model a organoid umožňuje sledovat lidské nervové buňky v prostředí živého organismu.
To všechno je nesmírně zajímavé.
Ale zároveň je téměř nemožné přečíst větu „lidská mozková tkáň se propojila s myším mozkem“ a nezačít přemýšlet, kde přesně leží hranice.
Kolik lidského mozku musí myš dostat, aby začala mít lidské problémy?
Jeden organoid zjevně nestačí.
Pořád běhá, jí a spí.
Nemá hypotéku.
Nevadí jí pondělí.
Nevzbudí se ve tři ráno s myšlenkou na něco trapného, co udělala před sedmi lety.
A především ještě nezaložila profil na sociální síti, kde by ostatním myším vysvětlovala, že sýr ve skutečnosti způsobuje autismus.
Takže jsme zatím v bezpečí.
Skutečně přelomový okamžik přijde až tehdy, když vědci jednoho rána přijdou do laboratoře a zjistí, že jedna myš neběhá v kolečku.
Sedí vedle něj.
Kolečko si koupila na splátky.
A tvrdí, že začne v pondělí.
