Člověk má odjakživa potřebu mít ve věcech pořádek. Nestačí nám vědět, že něco létá, plave nebo chodí po zemi. Potřebujeme tomu dát jméno, zařadit to do čeledi, rodu a druhu, napsat latinský název a uložit do správné kolonky. Teprve potom můžeme klidně spát s pocitem, že příroda je administrativně zvládnutá.
Občas nám ovšem příroda oznámí, že jsme celou dobu vyplňovali formulář špatně.
Přesně to se teď stalo s tučňákem oslím, kterého lidé znají už více než dvě století. Vědci pomocí genetických analýz dospěli k závěru, že to, co jsme dosud považovali za jeden druh tučňáka, jsou ve skutečnosti druhy čtyři.
Tučňáků samozřejmě nepřibylo.
Pouze jsme je přepočítali jinak.
Je to trochu jako kdyby vám po dvaceti letech přišel dopis z finančního úřadu, že jste celou dobu nebyli Ivan, ale čtyři různí Ivanové, a bylo by dobré, kdybyste podle toho od příštího pondělí postupovali.
Samotní tučňáci přijali zprávu podle všeho klidně.
Je docela pravděpodobné, že žádný z nich ráno nevstal, nepodíval se na ostatní a nevykřikl: „Počkejte! Já jsem Pygoscelis kerguelensis!“
Tučňák totiž přesně ví, kdo je.
Pozná partnera, potomky i sousedy. Ví, kde žije, kam jde lovit a kterého tučňáka nemá rád. Nepotřebuje k tomu latinské jméno ani genetickou laboratoř. Celý problém existoval pouze na lidské straně.
My jsme potřebovali správnou kolonku.
A teď máme čtyři.
Je vlastně fascinující, jak moc nám na podobných kolonkách záleží. Dva tučňáci mohou vypadat skoro stejně. Mají černá záda, bílé břicho, zobák, dvě nohy a při chůzi vypadají, jako kdyby se vraceli ve tři ráno z firemního večírku. Běžný člověk se na ně podívá a řekne:
„Tučňák.“
Biolog se podívá, odebere vzorek DNA a po několika letech řekne:
„To je mnohem komplikovanější.“
A právě díky těmto lidem teď víme, že populace oddělené obrovskými vzdálenostmi se geneticky vyvíjely samostatně natolik dlouho, že dává smysl považovat je za různé druhy.
Což je vědecky důležité. Rozdělení na jednotlivé druhy může ovlivnit také jejich ochranu, protože najednou nechráníte jeden druh rozšířený na mnoha místech, ale několik samostatných populací, z nichž některé mohou být podstatně zranitelnější.
Tučňákům je to ovšem pořád jedno.
Ti si svoje populace rozdělili dávno před námi. Nejspíš nikdy neexistoval tučňák z Kerguelenových ostrovů, který by se večer zamyslel nad tím, jestli je opravdu stejný druh jako nějaký příbuzný vzdálený tisíce kilometrů.
Hlavně proto, že o něm nevěděl.
A také proto, že je tučňák.
Celá událost tak krásně ukazuje rozdíl mezi člověkem a přírodou. Příroda prostě existuje. Člověk přijde s blokem a začne ji organizovat.
„Ty budeš savec.“
„Ty pták.“
„Vy jste jeden druh.“
Příroda chvíli mlčí.
Pak vynalezneme sekvenování DNA.
A příroda řekne:
„Ne.“
Tak vezmeme gumu, vymažeme starou kolonku a vytvoříme čtyři nové. Napíšeme odbornou práci, svoláme konferenci a oznámíme světu, že jsme objevili nový druh tučňáka.
Tučňák mezitím stojí na kameni a čeká na rybu.
Možná bychom mu to měli oficiálně oznámit. Přijet na Kergueleny, shromáždit kolonii a slavnostně jim vysvětlit, že od nynějška patří k jinému druhu.
Jeden vědec by přečetl rozhodnutí.
Druhý by vysvětlil genetické rozdíly.
Třetí by představil nový latinský název.
A několik tisíc tučňáků by na ně koukalo přesně tím způsobem, kterým tučňáci koukají na všechno.
Pak by se jeden otočil.
Skočil do vody.
A šel na ryby.
Protože lidstvo právě strávilo několik let zjišťováním, kdo přesně je.
A on to celou dobu věděl.
